Padesát odstínů

Ano, vím, že jsem sto let za opicema. Že každá žena nad 20 let už ji četla minimálně 5 x a viděla 10 x… Ale mě to prostě nikdy nelákalo přečíst natož vidět. Pokud je podle knížky natočený film, vždy si musím přečíst první knížku, abych mohla vidět film. Jsem divná, já vím. Proto jsem ještě třeba neviděla poslední dva díly Harryho Pottera, nemám je přečtené a dokonce je mám doma… ještě nevybalené (článek zde).

Zpět k odstínům:
Už kvůli obrovskému boomů kolem knih jsem neměla vůbec chuť si je přečíst a i to, jak do toho příběhu se spousta žen zamilovala, věděla jsem, že to není nic pro mě.

Kolegyně z práce o ní mluvila, ne že by mi ji přímo doporučila, ale říkala, ať si ju přečtu, že už to šílenství okolo pominulo, že aspoň budu vědět, o čem to je. Ok. Zašla jsem do knihovny, zjistila, že je volná a půjčila jsem si ji.

Kniha o 600 stranách se kupodivu dobře četla. Za víkend jsem přečetla asi 250 stran. Pak asi týden nic a na konci září jsem lehla s chřipkou do postele. Během dvou dnů jsem ji dočetla. Konečně.

Mé hodnocení?
Na jednu stranu jsem ráda, že jsem si ji přečetla, aspoň neumřu v nevědomosti a na druhou to byla blbost (nechci tu rozebírat obsah) a jsem ráda, že jsem si zbylé dvě knížky odpustila. A jen ze zvědavosti, jak to dopadne, jsem si stáhla všechny tři filmy a za dobu léčení jsem je zhlédla. Plus jeden bonus – parodie Padesát odstínů černé (je to taky blbost, ale zasmála jsem se).

Co vy? Milujete Padesát odstínů? Čtete první knížku a pak jdete na film nebo naopak?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *